Predstavujeme, Rozhovory
Tento článok sme napísali a nafotili pre český magazín Bonsai asi v roku 2000, no nebol nikdy publikovaný.
Oľga Stankovičová patrí k významným osobnostiam slovenskej bonsajistiky, tak by sme vám ju i jej avantgardnú záhradu radi predstavili.
Moment prekvapenia
Pribrzdili sme a prudko stočili volant doľava. Pohľad, ktorý sa nám naskytol, nás fascinoval a my sme vedeli, že sme tu správne. Na červených stenách domu sa plasticky vykresľovali zelené kontúry tvarovaných ihličín i línie bielych kameňov. Hoci sme už o tomto prekrásnom zákutí veľa počuli, moment prekvapenia nás tak trochu zaskočil. Vošli sme do záhrady vytvorenej podľa prísnych, no nanajvýš harmonických pravidiel feng šuej, prastarého čínskeho umenia o harmónii životného prostredia. Jemná ženská ruka tu na kúsku tejto planéty vytvorila čínsku záhradu s hlbokou vlastnou výpoveďou v súlade s nežnou eleganciou i prenikavým symbolizmom.
Oľga Stankovičová
Umeniu bonsajov sa podľa našich skúseností venujú v celej Európe v drvivej prevahe muži. Možno je tomu tak i na celom svete. A predsa Oľga Stankovičová z Piešťan stála v popredí už v prvopočiatkoch slovenskej bonsajistiky. Na základe svojich hlbokých znalostí a ženského citu vytvorila mnoho krásnych bonsajov a ľúbezných krajinných scenérií, ktoré spolu s kameňmi vytvárajú príbeh zakliaty do jednoliatej čínskej záhrady, do ktorej každý návštevník vchádza s hlbokým nádychom a očami otvorenými dokorán. Záhrada začala vznikať už pred 26 rokmi. Možno preto má toto miesto v sebe ukrytú takú veľkú silu.
Prvopočiatok
Pri vstupe do záhrady si môžete opláchnuť ruky a tým zmyť zo seba nánosy spomienok i všednosti tak, aby prechádzka záhradou bola pre Vás skutočnou meditáciou, intenzívnym prežívaním prítomného okamihu, večného tu a teraz. Prejdete pomedzi dvoch strážnych levov, možno si cinknete do malého zvončeka, ktorý vylaďuje a očisťuje priestor i ľudskú dušu. A hoci pohľad stále ulietava hlbšie a hlbšie do najvzdialenejších kútov záhrady, stojí zato sklopiť zrak a pozastaviť sa nad skupinkou kameňov v tvare vajca. A práve tu sa začína príbeh záhrady. Je viac než symbolické, že práve v kríčku nad kamennými vajíčkami zniesli svoje skutočné vajíčka vtáčí obyvatelia záhrady.
Plynutie života
Prechádzame vlniacim sa chodníčkom pomedzi bonsaje, samorasty a kamene popri červenom japonskom slnku, dominantnom bode záhrady, ktoré svojím ohňom zvyšuje jej žiarivosť. Na červenom čínskom mostíku chvíľku postojíme, pretože sa pred nami vytvárajú nové a nové pozoruhodné detaily. Korytnačka symbolizujúca dlhovekosť zákutie lákajúce k posedeniu pri dobrom čaji pod naliatymi strapcami viniča i trávnik ukončený kamennou záhradou. V nej má každý kameň svoju podobu i príbeh nájdeme tu oddychujúceho vtáka, starenku s paličkou i dámu so psíkom na povrázku. Po piesočných vlnách nás to unáša ku krútňave, k poslednému víru tohto života, v ktorom sa pominuteľnosť snúbi s nekonečnosťou v bode zmeny nazývanej smrť. .. A duše plynú na mystickej lodi mimo plynutia času.
Život v kameni
So zatajeným dychom sme počúvali zvuky podobajúce sa hlbokým výdychom, ktoré bez pochybností vychádzali z veľkého hnedastého kameňa s množstvom malých jaskyniek. Možno pôsobil ako rezonátor a zosiloval okolitý šum, či podzemný tok vody. Možno to bol dych kameňa, ktorý tu bol už dávno predtým, ako sa na tejto Zemi vzpriamil prvý predchodca človeka. Ďalšie z tajomstiev záhrady.
Sakura Prix
Každý rok, skoro na jar sme sa vždy tešili, akými bonsajmi skrášli našu medzinárodnú výstavu „Bonsai Slovakia“ vynikajúca bonsajistka Oľga Stankovičová. A nesklamala nás ani v roku 2000. Mnohí návštevníci s neskrývaným záujmom obdivovali jej krajinné scenérie, ale i eleganciu, odvahu a gracióznosť, s akými nosila v deň zahájenia výstavy slávnostné kimono.
Za najkrajší bonsai vytvorený rukou ženy bola na výstave „Bonsai Slovakia 2 000“ udelená Oľge Stankovičovej z Piešťan jedna z hlavných cien výstavy „Sakura Prix“.
Historická fotka, jedna z posledných, kedy bol výborný a nadšený bonsajista Stano Loučka z Piešťan ešte medzi nami.
Text a foto: RNDr. Vladimír Ondejčík RNDr. Alena Ondejčíková Predstavujeme, Rozhovory
Popredný taiwanský majster Min-Hsuan Lo je prezidentom Taiwanskej asociácie tvorcov bonsajov a jedným z hlavných organizátorov jubilejného 10. Ázijsko-pacifického kongresu Aspac NA Taiwane. Bude i hlavný hosťom 12. ročníka medzinárodnej výstavy bonsajov, suiseki a čaju Bonsai Slovakia 2009, ktorá sa bude konať 16.-19. apríla 2009 na výstavisku Agrokomplex v Nitre.
Radi by sme Vám predstavili jeho tvorbu v tejto malej fotoreportáži. Veríme, že bude pre Vás dobrou inšpiráciou:
Ficus, výška 82cm. V roku 2008 v súťaži CERTRE Bonsai Award získal ocenenie: The Art of Bonsai Award Grand Prize
Ficus, výška 80cm. Bonsai získal v roku 1994 ocenenie: Taiwan Ficus Association Golden Prize.
Eugenia uniflora, výška 82 cm. Rok 2007, ocenenie: Tien Wei Bonsai Exhibition Golden Prize.
Čínska pistácia (Pistacia chinensis), výška 77cm. V roku 1999 získala ocenenie: JAL World Bonsai Contest Grand Prize.
Hisbicus tiliaceus, výška 68 cm, vek okolo 205 rokov. Bonsai získal v roku 2001 ocenenie: Tien Wei Bonsai Exhibition Golden Prize
Celtis ,výška 74cm
Granátové jablko (Punica granatum), výška 76cm
Kolekcia mini bonsajov
Myrciaria cauliflora, výška 80cm. Rok 2008, ocenenie: Taiwan Bonsai Creator Association Grand Prize
Clerodendron inerme, výška 60cm. Rok 2002, ocenenie: Taiwan Bonsai Creator Association Grand Prize
Premna japonica, výška 65cm. Rok 2003, ocenenie: Tien Wei Bonsai Exhibition Golden Prize
Majster Lo na kongrese BCI v Saint Vincete.
Napísala: Alena Ondejčíková Foto: Min-Hsuan Lo a Vladimír Ondejčík Predstavujeme, Rozhovory
Čas nemá svoju moc nad ich múdrosťou a láskou …
Na jeseň 2009 Doc. PhDr. Věnceslava Hrdličková, CSc. oslávi nádherné 85 narodeniny. Je vzorom vitality, múdrosti a tolerancie. V básňach, ktoré pani Věne celý život písal manžel Zdeňek, je ospevovaná okrem krásy hlbokých modrých očí i jej neobyčajná krehkosť.
Věna a Zdeněk Hrdličkoví pracovali spolu od doby svojich štúdií na Harwarde a na Karlovej univerzite, ktoré ukončili v 40-tych rokoch. 15 rokov prežili v Japonsku a v Číne v diplomatických službách. Písali, prekladali a šírili myšlienky priateľstva, mieru a tolerancie spolu s inšpiráciami Východu.
Ich prínos pre kultúru, umenie a vzdelávanie je nesmierny. Hoci Zdeněk Hrdlička opustil pred desiatimi rokmi tento svet, jeho dielo je stále aktuálne.
Věna Hrdličková je krstnou mamou všetkých výstav Bonsai Slovakia a na počesť Zdeňka Hrdličku sa na nich od jeho smrti udeľuje Pamätná cena Dr. Hrdličku za šírenie krásy a lásky vôkol seba pre osobnosti, ktoré pomohli rozvoju slovenskej bonsajistiky.
Pre magazín Bonsaj a čaj sme pripravili rozhovor s pani Doc. PhDr. Věnceslavou Hrdličkovou, CSc. Prinášame ho aj vám.
AKÁ JE VAŠA NAJMILŠIA SPOMIENKA NA DETSTVO?
Patří k ní dni, kdy jsme se přestěhovali z nevlídného pražského činžáku u železniční tratě v Nuslích na předměstí do domku na Spořilově, kde byla zahrádka, všude kolem zeleň, blízko Krčský les. Chodili jsme tam na výlety, v zimě bruslit na zamrzlý rybník a dokonce i lyžovat. Spíše než Prahu připomínalo naše bydlení venkov.
Manžel žil na Letné, rád vzpomínal na klukovská dobrodružství ve Stromovce a v Tróji i na to, jak vídal v letenských sadech jezdit pana prezidenta Masaryka na koni.
KDE STE CHODILI DO ŠKOLY?
Já jsem chodila do školy na Spořilově, v první třídě to byla dřevěná přízemní budova. Do druhé třídy jsme již s velkou slávou nastoupili do moderní, nově vybudované školní budovy, do které pak chodily naše děti i vnoučata. Své učitele jsme měli rádi, vzhlíželi jsme k nim s velkou úctou, jak to tehdy ještě bylo zvykem. Měli jsme krásnou tělocvičnu i venkovní hřiště.
Manžel chodil do školy na Letné, rád na ni vzpomínal, ale ještě raději na to, jak po skončení vyučování odhodil doma školní brašnu a pospíchal za kamarády. Chodil také pilně do Sokola a cvičil výborně na nářadí. Já jsem se věnovala krasobruslení.
VAŠE ŠTUDENTSKÉ ROKY?
Chodila jsem do dívčího gymnázia Krásnohorská, které patřilo mezi nejlepší pražské školy. Bylo to původně první pražské lyceum, které založila Eliška Krásnohorská a v těch tradicích pokračovalo. Byly to krásné roky, měly jsme vynikající profesory a profesorky, kteří nám dali mnoho do života. Do dneška na ně s úctou vzpomínám. Byli stateční i v dobách německé okupace a několik jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Přesto nás učili lásce k naší historii i literatuře. Já jsem měla nejraději českou literaturu a chtěla jsem se původně věnovat jejímu studiu. Ačkoliv jsme byly dívčí škola, neznamenalo to, že bychom neznaly študácké zábavy, chodily jsme do divadel, do tanečních, zajímaly se o všechny kulturní novinky, které nám v té těžké válečné době byly přístupné. Protože byl všeho nedostatek, byly jsme velice skromné, chodily v přešívaných šatech, ale to nám radost ze života nemohlo pokazit. Protože byly vysoké školy zavřené, čekalo nás po maturitě totální nasazení.
Manžel strávil po smrti svého otce první gymnazijní roky v Prachaticích, kde užíval šumavské přírody, lyžoval, hrál na housle, chodil po horách. Druhou polovinu gymnazijních let studoval již v Praze, jeho největší láskou byla historie. Tato záliba ho provázela po celý život. Těžce na něho dolehlo, když tři členové jeho rodiny zahynuli v koncentračním táboře.
AKO STE SA ZOZNÁMILI S VAŠÍM MANŽELOM, Dr. HRDLIČKOM?
Seznámili jsme se 4. února 1941 na plese gymnasia Krásnohorská na Žofíně, byl to jeden z posledních plesů, protože zanedlouho po té vydali Němci zákaz konání tanečních zábav.
Myslím, že hráli právě valčík, když pro mě přišel onen do té doby mně neznámý mladý muž do kola a tentýž večer jsme si smluvili první schůzku u Obecního domu. Pamatuji, že tehdy byla tuhá zima a byli jsme po delší procházce pořádně promrzlí. A pak už jsme trávili všechen volný čas spolu. Vyměňovali jsme si knihy, učili se jazyky a čekali na konec války. Město bylo zatemněné, v oknech neprodyšné černé závěsy, ale my jsme hledali světlo v krásných knihách, v naději, že válka brzy skončí a svět se před námi otevře. Je to až kupodivu, ale i tehdy vycházely dobré knížky, Seifertovo Jaro sbohem a mnoho dalších, mezi nimi i Mathesiovy Zpěvy staré Číny, které nás okouzlily natolik, že jsme se rázem rozhodli, že se jednou do Číny musíme podívat. Zdeněk zjistil, že v Praze jsou kurzy čínštiny, do kterých jsme v roce 1944 začali chodit. A tím to všechno začalo.
AKÉ JE TO ŠTUDOVAŤ NA HARVARDE?
Je to velký, nezapomenutelný zážitek. Harvard je nejprestižnější americká univerzita, což jsme, když jsme tam v roce 1946 jeli, ani nevěděli. Po zničené Evropě byly pro nás Spojené státy zjevením a univerzitní město Cambridge zvláště.
Zatímco v Praze se obor sinologie teprve začal rozvíjet, na Harvardu byla bohatě zásobená knihovna, učili tam nejlepší odborníci. I přesto, že jsme anglicky uměli, znamenalo pro nás studium na Harvardu mnoho tvrdé a usilovné práce. Stálo to ale za to a bylo to nesmírně zajímavé. Chodili jsme na čínštinu, ke které byla povinná ještě japonština. Studenti byli neobyčejně pilní a velice si vážili toho, že mohou studovat na tak prestižní škole. Mnozí
z nich byli za války v armádě a měli proto studium bezplatné. Jinak školné bylo poměrně vysoké. K nám se všichni chovali přátelsky a pomáhali nám, což pro nás bylo velkým povzbuzením. Měli jsme jen malé stipendium, takže jsme museli žít velice skromně, ale byla to krásná, nezapomenutelná doba.
PRVÁ CESTA DO ÁZIE…
Vedla do Číny na konci listopadu roku 1950. Bylo to splnění našeho velkého snu, ani jsme nedoufali, že to bude tak brzy. Jeli jsme s první kulturní delegací, v jejímž čele byl profesor Jaroslav Průšek, náš učitel a přítel, s nímž jsme spolupracovali celý život. Cestovali jsme vlakem, tehdy se ještě do Číny nelétalo. Cesta byla úchvatná. Uháněli jsme Sibiří, viděli jsme Bajkal, v Mandžuli jsme přesedli na čínský vlak, zahlédli Dlouhou zeď a konečně jsme byli v Pekingu. Počasí bylo krásné, jasné, lehce mrzlo, barevné prejzové střechy se leskly. Bylo to jako v pohádce. Čínská vláda nám zorganizovala cestu po Číně, navštívili jsme Nanjing, tehdy ještě nebyl přes Dlouhou řeku most, vlak se převážel na pontonech. V tu dobu bylo i v této oblasti chladno, nikde se netopilo, ale to nám nevadilo. Navštívili jsme Chang-čou, Šanghaj, Kuang-dong. Setkávali jsme se s nadšenými lidmi, kteří nám vyprávěli o sobě, o svých životech i nadějích. Uváděli nás do rozpaků, když nás žádali, abychom je kritizovali, vždyť oni toho měli proti nám tolik za sebou! Byla to neopakovatelná atmosféra.
STRÁVILI STE VEĽA ROKOV V ČÍNE A V JAPONSKU. AKÉ TO BOLI ROKY?
Byly to krásné roky, plné zážitků, práce i studia, cest za poznáním především lidové kultury, zvyků. Navštěvovali jsme v Pekingu vypravěčská divadla, čajovny, měli jsme příležitost seznámit se s umělci jako byl Čchi Paj-š�, Sü Pej-chung, se spisovateli, básníky, herci. Věnovali jsme se studiu jazyka, psali jsme články a vědecké statě. Mezi Číňany jsme měli a dosud máme mnoho přátel. Všichni jsou velmi pohostinní a vždy ochotní pomoci.
Také oba pobyty v Japonsku jsme se snažili smysluplně využít. Doslova jsme sáli, vstřebávali všechno kolem sebe. Vždyť na každém kroku bylo něco zajímavého. Japonsko bylo tehdy v druhé polovině padesátých let hodně jiné než nyní. Japonci si nás získali svou zdvořilostí, smyslem pro krásu. Putovali jsme za hrnčíři a keramiky po celé zemi, chodili jsme do vypravěčských divadélek v Tokiu, navštěvovali zahrady, zajímali se o pěstování bonsají.
ČÍM VÁM OBOM UČAROVALO UMENIE A KULTÚRA ČÍNY A JAPONSKA?
V Číně jsme stanuli „tváří v tvář věčnosti“, jak to krásně vyjádřil Adolf Hoffmeister v jedné ze svých knih. Zamilovali jsme si tuto zemi pro její humanistické tradice, přístup k ži-votu, toleranci. Její umění, zvláště malířství a kaligrafie nás uchvátilo mistrovstvím tahu, postižením podstaty věcí, vždy znovu jsme se pro útěchu k němu vraceli.
Zvláště nás zaujala epocha Sungů, kdy Čína dosáhla jedno ze svých kulturních vrcholů. Snažili jsme se postihnout jejího ducha v knize Čína císaře Šen-cunga. Stejně hluboce na nás zapůsobila čínská poezie, naším životním vzorem se stal severosungský básník, malíř kaligraf, politik a vyhnanec Su Tung-pcho.
V Japonsku nás zaujal japonský smysl pro krásu, jenž se vytříbil v proudu času a postupně pronikl mezi všechny vrstvy obyvatel. Promítá se do každodenního života, do způsobu úpravy jídla, stolování, pití čaje, aranžování květin, do bydlení i do zahradního umění. Svou elegancí a smyslem pro proporce odpovídá cítění moderního člověka a proto v posledních desetiletích ovlivnil i evropskou a americkou estetiku.
AKÉ ČAJE STE PILI V ČÍNE A V JAPONSKU?
Vyjmenovat je, na to by bylo zapotřebí mnoho stránek. V Pekingu jsme si nejvíce oblíbili jasmínový čaj a to už nám zůstalo na celý život. Zelený čaj jsme pili nejen v Číně, ale i v Japonsku a posléze doma denně, ráno hned po probuzení byl naším prvním nápojem a povzbuzením do začátku dne. Nabízeli jsme ho i svým přátelům, nejraději jsme ho pili z isingské (Yixing) keramiky. Naši čínští a japonští přátelé nás vždy obdarovávali čajem.
Za rozhovor ďakujeme
Alena a Vlado Ondejčíkoví