Věna a Zdeněk Hrdličkoví

Čas nemá svoju moc nad  ich múdrosťou a láskou …

Na jeseň 2009 Doc. PhDr. Věnceslava Hrdličková, CSc. oslávi nádherné 85 narodeniny. Je vzorom vitality, múdrosti a tolerancie. V básňach, ktoré pani Věne celý život písal manžel Zdeňek, je ospevovaná okrem krásy hlbokých modrých očí i jej neobyčajná krehkosť.

Věna a Zdeněk Hrdličkoví pracovali spolu od doby svojich štúdií na Harwarde a na Karlovej univerzite, ktoré ukončili v 40-tych rokoch. 15 rokov prežili v Japonsku a v Číne v diplomatických službách. Písali, prekladali a šírili myšlienky priateľstva, mieru a tolerancie spolu s inšpiráciami Východu.

Ich prínos pre kultúru, umenie a vzdelávanie je nesmierny.  Hoci Zdeněk Hrdlička opustil pred desiatimi rokmi tento svet, jeho dielo je stále aktuálne.

Věna Hrdličková je krstnou mamou všetkých výstav Bonsai Slovakia  a na počesť Zdeňka Hrdličku sa na nich od jeho smrti udeľuje Pamätná cena Dr. Hrdličku za šírenie krásy a lásky vôkol seba pre osobnosti, ktoré pomohli rozvoju slovenskej bonsajistiky.

Pre magazín Bonsaj a čaj sme pripravili rozhovor s pani Doc. PhDr. Věnceslavou Hrdličkovou, CSc. Prinášame ho aj vám.

AKÁ JE VAŠA NAJMILŠIA SPOMIENKA NA DETSTVO?

Patří k ní dni, kdy  jsme se přestěhovali z nevlídného pražského činžáku u železniční tratě v Nuslích na předměstí do domku na Spořilově, kde byla zahrádka, všude kolem zeleň, blízko Krčský les. Chodili jsme tam na výlety, v zimě bruslit na zamrzlý rybník a dokonce i lyžovat. Spíše než Prahu připomínalo naše bydlení venkov.

Manžel žil na Letné, rád vzpomínal na klukovská dobrodružství ve Stromovce a v Tróji i na to,  jak vídal v letenských sadech jezdit pana prezidenta Masaryka  na koni.

KDE STE CHODILI DO ŠKOLY?

Já jsem chodila do školy na Spořilově, v první třídě to byla dřevěná přízemní budova. Do druhé třídy jsme již s velkou slávou nastoupili do moderní, nově vybudované školní budovy, do které pak chodily naše děti i vnoučata. Své učitele jsme měli rádi, vzhlíželi jsme k nim s velkou úctou, jak to tehdy ještě bylo zvykem. Měli jsme krásnou tělocvičnu i venkovní hřiště.

Manžel chodil do školy na Letné, rád na ni vzpomínal, ale ještě raději na to, jak po skončení vyučování odhodil doma školní brašnu a pospíchal za kamarády. Chodil také pilně do Sokola a cvičil výborně na nářadí. Já jsem se věnovala krasobruslení.

VAŠE ŠTUDENTSKÉ ROKY?

Chodila jsem do dívčího gymnázia Krásnohorská, které patřilo mezi nejlepší pražské školy. Bylo to původně první pražské lyceum, které založila Eliška Krásnohorská a v těch tradicích pokračovalo. Byly to krásné roky, měly jsme vynikající profesory  a profesorky, kteří nám dali mnoho do života. Do dneška na ně s úctou vzpomínám. Byli stateční i v dobách německé okupace a několik jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Přesto nás učili lásce k naší historii i literatuře. Já jsem  měla nejraději českou literaturu a chtěla jsem se původně věnovat jejímu studiu. Ačkoliv jsme byly dívčí škola, neznamenalo to, že bychom neznaly študácké zábavy, chodily jsme do divadel, do tanečních, zajímaly se o všechny kulturní novinky, které nám v té těžké válečné době byly přístupné. Protože byl všeho nedostatek, byly jsme velice skromné, chodily  v přešívaných šatech, ale to nám radost ze života nemohlo pokazit. Protože byly vysoké školy zavřené, čekalo nás po maturitě totální nasazení.

Manžel  strávil po smrti svého otce první gymnazijní roky v Prachaticích, kde užíval šumavské přírody, lyžoval, hrál na housle, chodil po horách. Druhou polovinu gymnazijních let studoval již v Praze, jeho největší láskou byla historie. Tato záliba ho provázela po celý život. Těžce na něho dolehlo, když tři členové jeho rodiny zahynuli v koncentračním táboře.

AKO STE SA ZOZNÁMILI S VAŠÍM MANŽELOM, Dr. HRDLIČKOM?

Seznámili jsme se 4. února 1941 na plese gymnasia Krásnohorská na Žofíně, byl to jeden z posledních plesů, protože zanedlouho po té vydali Němci zákaz konání tanečních zábav.

Myslím, že hráli právě valčík, když pro mě přišel onen do té doby mně neznámý mladý muž do kola a tentýž večer jsme si smluvili první schůzku u Obecního domu. Pamatuji, že tehdy byla tuhá zima  a byli jsme po delší procházce pořádně promrzlí. A pak už jsme trávili všechen volný čas spolu. Vyměňovali jsme si knihy, učili  se jazyky a čekali  na konec války. Město bylo zatemněné, v oknech neprodyšné černé závěsy, ale my jsme hledali světlo v krásných knihách, v naději, že válka brzy skončí a svět se před námi otevře. Je to až kupodivu, ale i tehdy vycházely dobré knížky, Seifertovo Jaro sbohem a mnoho dalších, mezi nimi i Mathesiovy  Zpěvy staré Číny, které nás okouzlily natolik, že jsme se rázem rozhodli, že se jednou do Číny musíme podívat. Zdeněk zjistil, že v Praze jsou kurzy čínštiny, do kterých jsme v roce 1944 začali chodit. A tím to všechno začalo.

AKÉ JE TO ŠTUDOVAŤ NA HARVARDE?

Je to velký, nezapomenutelný zážitek. Harvard je  nejprestižnější americká univerzita, což jsme, když jsme tam v roce 1946 jeli, ani nevěděli. Po zničené Evropě byly pro nás Spojené státy zjevením a univerzitní město Cambridge zvláště.

Zatímco v Praze  se obor sinologie teprve začal rozvíjet, na Harvardu byla bohatě zásobená knihovna, učili tam nejlepší odborníci. I přesto, že jsme anglicky uměli, znamenalo pro nás studium na Harvardu mnoho tvrdé a usilovné práce. Stálo to ale za to a bylo to nesmírně zajímavé. Chodili jsme na čínštinu, ke které byla povinná ještě japonština. Studenti  byli neobyčejně pilní a velice si  vážili toho, že mohou studovat na tak prestižní škole. Mnozí

z nich byli za války v armádě a měli proto studium bezplatné. Jinak školné bylo poměrně vysoké. K nám se všichni  chovali přátelsky a pomáhali nám, což pro nás bylo velkým povzbuzením. Měli jsme jen malé stipendium, takže jsme museli žít velice skromně, ale byla to krásná, nezapomenutelná doba.

PRVÁ CESTA DO ÁZIE…

Vedla do Číny  na konci listopadu roku 1950. Bylo to splnění našeho velkého snu, ani jsme nedoufali, že to bude tak brzy. Jeli jsme s první kulturní delegací, v jejímž čele byl profesor Jaroslav Průšek, náš učitel a přítel, s nímž jsme spolupracovali celý život. Cestovali jsme vlakem, tehdy se ještě do Číny nelétalo. Cesta byla úchvatná. Uháněli jsme Sibiří, viděli jsme Bajkal, v Mandžuli jsme přesedli na čínský vlak, zahlédli Dlouhou zeď a konečně jsme byli v Pekingu. Počasí bylo krásné, jasné, lehce mrzlo, barevné prejzové střechy se leskly. Bylo to jako v pohádce.  Čínská vláda nám zorganizovala cestu po Číně, navštívili jsme Nanjing, tehdy ještě nebyl přes Dlouhou řeku most, vlak se převážel na pontonech. V tu dobu bylo i v této oblasti  chladno,  nikde se netopilo, ale to nám nevadilo. Navštívili jsme Chang-čou, Šanghaj, Kuang-dong. Setkávali jsme se s nadšenými lidmi, kteří nám vyprávěli o sobě, o svých životech i nadějích. Uváděli nás do rozpaků, když nás žádali, abychom je kritizovali, vždyť oni toho měli proti nám tolik za sebou! Byla to neopakovatelná atmosféra.

STRÁVILI STE VEĽA ROKOV V ČÍNE A V JAPONSKU. AKÉ TO BOLI ROKY?

Byly to krásné roky, plné zážitků, práce i studia, cest za poznáním především lidové kultury, zvyků. Navštěvovali jsme v Pekingu vypravěčská divadla, čajovny, měli jsme příležitost seznámit se s umělci jako byl Čchi Paj-š�, Sü Pej-chung, se spisovateli, básníky, herci. Věnovali jsme se studiu jazyka, psali jsme články a vědecké statě. Mezi Číňany jsme měli a dosud máme mnoho přátel. Všichni jsou velmi pohostinní a vždy ochotní pomoci.

Také oba pobyty v Japonsku jsme se snažili smysluplně využít. Doslova jsme sáli, vstřebávali všechno kolem sebe. Vždyť na každém kroku bylo něco zajímavého. Japonsko bylo tehdy v druhé polovině padesátých let hodně jiné než nyní. Japonci si nás získali svou zdvořilostí, smyslem pro krásu.  Putovali jsme za hrnčíři a keramiky po celé zemi, chodili jsme do vypravěčských divadélek v Tokiu, navštěvovali zahrady, zajímali se o pěstování bonsají.

ČÍM VÁM OBOM UČAROVALO UMENIE A KULTÚRA ČÍNY A JAPONSKA?

V Číně jsme stanuli “tváří v tvář věčnosti”, jak to krásně vyjádřil Adolf Hoffmeister v jedné ze svých knih. Zamilovali jsme si tuto zemi  pro její humanistické  tradice,  přístup k ži-votu, toleranci.  Její umění, zvláště malířství a kaligrafie nás uchvátilo mistrovstvím tahu, postižením podstaty věcí, vždy znovu jsme se pro útěchu k němu vraceli.

Zvláště nás zaujala epocha Sungů, kdy Čína  dosáhla jedno ze svých kulturních vrcholů. Snažili jsme se postihnout jejího ducha v knize Čína císaře Šen-cunga. Stejně hluboce na nás zapůsobila čínská poezie, naším životním vzorem se stal severosungský básník, malíř kaligraf, politik a vyhnanec Su Tung-pcho.

V Japonsku nás zaujal japonský smysl pro krásu, jenž se vytříbil v proudu času  a postupně pronikl mezi všechny vrstvy obyvatel. Promítá se do každodenního života, do způsobu úpravy jídla, stolování, pití čaje, aranžování květin, do bydlení i do zahradního umění. Svou elegancí a smyslem pro proporce odpovídá cítění moderního člověka a proto v posledních desetiletích ovlivnil i  evropskou a americkou estetiku.

AKÉ ČAJE STE PILI V ČÍNE A V JAPONSKU?

Vyjmenovat je, na to  by bylo zapotřebí mnoho stránek. V Pekingu jsme si nejvíce oblíbili jasmínový čaj a to už nám zůstalo na celý život. Zelený čaj jsme pili nejen v Číně, ale i v Japonsku a posléze doma denně, ráno hned po probuzení  byl naším prvním nápojem a povzbuzením do začátku dne. Nabízeli jsme ho i svým přátelům, nejraději jsme ho pili z isingské (Yixing) keramiky. Naši čínští a japonští přátelé nás vždy obdarovávali čajem.

Za rozhovor ďakujeme